OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Království za motorku (smutná fraška o jednom dějství)
Dějiště: Skotsko. Doba: středověk? Opona zvolna stoupá. Scéna: mlhavá blata, spousta trávy, sem tam větev. Po rozmoklé cestě přijíždí dva muži na motorkách. Jeden z nich se neklidně ošívá, druhý, s mocným vousem zálibně svírá kýčovitý blesk. Zastavují, vousatý si zuřivě prohrabuje místo kam slunce nesvítí.
Banco: Hernajs, co budeš dělat s tím bleskem?
Macbeth: No, to se teď nosí… Kladivo už má ten kašpar švédská, takže tohle je to pravý. De mi k pleti, ne?!
Banco (nespokojeně): Hmmm… Seš si jistej, že byl dobrej nápad vyměnit koně a meč za tuhle hromadu šrotu?
Macbeth (hladě si zálibně vous): Jasně, kvalitní britská ocel, blesky, kůže a hevy metál, tomu říkám cesta. Hevy metál je moje jediná cesta, bratře, sestro i ujče a kdo nejde s námi, shodíme ho z báni.
Banco: Chceš-li býti králem, neobtěžuj lid trů metálem…
Macbeth: Já tě stejně jednou zabiju, pozére… Copak nechápeš naše poslání? Šířit víru pravou. Vyprávět o rebélii proti systému, o neurvalé síle, o nečesaných vlasech, zapařenejch koulích v koženejch gatích, prostě o tý pravý metalový svobodě. Kovový vohně, dýmons, pekelná revolta a vzteklý Sasíci! To je náš svět!
Banco: Měl jsi zůstat u královražd, tohle tady dneska mele kde kdo.
Macbeth: Kušuj, wimpe! Zapomínáš, že pro mne pracuje bejvalej hrobař Lulis! A to je veličina.
Banco: Tak leda odbytá. Ta jeho lopata už je samej rez a co si budeme namlouvat, kope stejně jako desítky dalších, ani moc hluboko, ani moc svižně, prostě obdélníkový jámy bez převratnýho nápadu. Nudnej patron! Jedna díra jako druhá, když si vzpomenu jak rýval za starých časů, bože to bylo něco, to mělo říz, to mělo zápal! Člověk by až zaplesal!
Macbeth: Thorovy prdy na tebe! Co to meleš? Dyk je to furt ten starej Lulis, no jo, možná už nemá ten švih co dřív, ale když do toho hrábne, je to pořád rachot…
Banco: Éch no tak jo, po hřbitovech neběhá zase tolik kopáčů jako je on, ale stačí ještě pár let rytí v tomhle duchu a může se rovnou zakopat šest stop pod zem a ani pes po něm neštěkne, leda by chtěl vyhrabat jeho práchnivějící kosti.
Macbeth: Hňupe! A co můj bard Seifert?
Banco: Jó Jaroušek, tak ten je dobrej! Hlavně to jeho: každý den se něco počíná, něco překrásného počíná, to mě vždycky dojme tak, že bulím, až mi rezne kyrys.
Macbeth: I hovno, ty hlavo poetická, myslím Jakuba, toho pěvce s ocelí v hrdle!
Banco: A ták, no jó, ten má talent, jen co je pravda. Povedený zpívající levoboček velké škrabky Boltendahla. Jenže – kde nechal melodii, krásnou, svěží, zapamatovatelnou?! No jo, zpívá, ryčí, škrabe a vříská parádně, je pořád lepší a lepší, ale když vono je to všechno tak nějak jeden velkej chumel a člověk vůbec nerozeznává jeden kuplet od druhýho! A pak, bard, co nemá pořádnej refrén? He? To je furt samý REBL! VÓR! DEVL! ÍVL!, ale co nějaká chytrá melodka? Člověk u toho pomalu usíná, Lulis ryje jak chrující se kanec, Seifert frázuje ty svoje ideologický proklamace, no jo, vono se to jedním uchem docela pěkně poslouchá, ale jak se to liší od těch šumařů ze Švédska, plamenných koželuhů z júesej a hordy tisíců dalších stormů, rajderů, dregnů, fórsů, stýlů, hemrů…? Nemít Seifert tak pěknej hlásek, byl by to funus, že by Hrobař tancoval na rakvi tři tejdny chorovod radostí!
Macbeth (balí se do kůže): Sereš mě, vyměklino! Vo tom to přeci je, zvednout prdel ze židle, namlátit zemi hřívou!!! Vůbec jsi nepochopil, že jsme všichni misionáři jedný velký víry a tou vírou je heavy metál a našim nepřítelem je každej, kdo to nechápe. My sme rebélie, my sme svoboda. My sme tady všichni trů. Kůže, ocel, oheň (usíná) plný sály vokovanejch micin, rostoucí prodeje, míň učenejch keců, míň hudebních nápadů, víc klišé, míň příběhů, míň Šejskpíra, kdo by ho taky dneska čet…
Banco (mává nad ním rukou): Ty špatně skončíš, pragmatiku… Království za koně!
Pouští motorku do bláta a odchází, prozpěvuje si „Disdaining Fortune“. Opona zvolna padá.
Kritik ex machina: Ech jo, to je tedy zklamání a já se tak těšil, že naši rebelové přijdou s další nádhernou epikou a ona takováhle pravověrně ohoblovaná fošna. Což o to, má to pěkný zvuk, texty jsou v rámci možností únosně patetické, melodie slušné, avšak nikoli skvělé… Zkrátka, deska rozhodně nadprůměrná, ale ochotně konformní – a v porovnání s debutem méně chytlavá po hudební stránce. Kapela se netajila úmyslem nahrát řizný metalový manifest bez oklik – což se s malými výhradami podařilo. Vše závisí na tom, milý diváku, jsi-li spíše na straně vyhraněného motorkáře Macbetha, či nespokojeného snílka Banca. Jsi-li s prvním ber a neohlížej se, jsi-li s druhým, raděj zvolna odkráčej a zapomeň. Nuž vol jak vol, já již zvolil a lehký bol mě jímá kol a kol.
Ech jo, to je tedy zklamání a já se tak těšil, že naši rebelové přijdou s další nádhernou epikou a ona takováhle pravověrně ohoblovaná fošna. Což o to, má to pěkný zvuk, texty jsou v rámci možností únosně patetické, melodie slušné, avšak nikoli skvělé… Zkrátka, deska rozhodně nadprůměrná, ale ochotně konformní – a v porovnání s debutem méně chytlavá po hudební stránce.
6 / 10
1. Born A Rebel
2. Adrenalin
3. One For All
4. Word Is War
5. Dragons Fly
6. Queen Of Spades
7. Iron Flames
8. Through The Fire
9. Devil´s Child
10. Meet your Demon
11. Power of Evil
Vydáno: 2003
Vydavatel: Drakkar Records
Stopáž: 53:29
Produkce: Uwe Lulis / Tomi Göttlich
Studio: Black Solaris Studio, Frankfurt (GER)
-bez slovního hodnocení-
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.